Vzpomínky na Bigytábor

Když se dívám na dlouhou jizvu na mém koleni, nevybaví se bolest nebo smutek, ale naopak báječně strávený týden na magickém místě u potoka, večery u táboráku a parta neobyčejně vtipných lidí.

Na Bigytábor jsem se letos opravdu těšila, protože už několik let jezdím na tábory pouze jako vedoucí a tohle byla skvělá příležitost si to opět vyzkoušet a užít z druhé strany.

Hned první den jsem věděla, že byla dobrá volba se na tuhle akci přihlásit, parta lidí byla fakt povedená. Z první šifrované hry jsme zjistili, že jsme se ocitli v minulosti, ale stále jsme tápali v jakém období. Za pár hodin, když začali z potoka, z kopřiv i z bažin přiskakovat zamatlaní a smrdutí pračlověčí, bylo nám vše jasné – jsme v pravěku. I my účastníci jsme se posléze stali součástí pravěkých tlup a to pravé dobrodružství začalo. Vymýšleli jsme pokřiky, scénky, valili balvany z posvátného místa až do tábořiště… To byla makačka, to byla fuška!

Další neopomenutelnou hrou byla MLUVKA. Když jste ukecaní jako já, tak je pro vás mluvka celkem náročná, pokud ovšem chcete vědět o co jde a vy to chcete vědět, tak se nezapomeňte přihlásit na příští bigytábor. Ale když jsme u té náročnosti, tak to se opravdu netýká jen mluvky, nýbrž také všech běhacích her, kterých bylo letos na můj vkus opravdu požehnaně, nicméně brala jsem to jako výzvu, i když jsem byla několikrát na pokraji sil a možná maličko nabručená. S odstupem musím říct, že to stálo za to!

Závěrem bych chtěla něco vzkázat všem, kteří váhají, zda příští rok jet či ne. Já to všem vřele doporučuji, protože doma na zahradě nebo u počítače se nedozvíte k čemu všemu je nezbytné siderické informační kyvadélko, neochutnáte tak dobré jídlo z rukou dvou majálesových králů a nepoznáte tolik neobyčejných lidí.
Díky moc, že jsem mohla být tam uprostřed pralesa s vámi.

Elka Hluštíková