Vítězná práce soutěže Democracy Go

Participace… Každý ji vnímá jinak. Někdo jako aktivní občanské vystupování, někdo ji projevuje z tepla domova sdílením zpravodajských článků pochybného původu. Někdo ji vidí, jako nadávání na zkorumpované politiky a někdo ji ke svému životu nepotřebuje vůbec. Participace má pro každého jiný význam, tím pádem i formu.

Skvělý náhled na jednu ze základních občanských participací přináší úvodní slovo zástupce šéfredaktora Respektu, Petra Třešňáka. „Čistě statisticky nemá hlas jedince žádnou váhu, volby dopadnou úplně stejně. A právě kvůli takovému pocitu část společnosti k urnám  nechodí. Současně ale platí, že každý z těch, kdo nepřijdou, nakonec rozhodne o výsledku.“ 1

Je až překvapující, pro jak velkou většinu občanů je tato myšlenka chlácholivá a uspokojivá. Hned polovina občanů si touto teorií omlouvá svou neaktivitu a k volbám nechodí. Ani experti se ani neshodují, kdo za politickou aktivitu nese zodpovědnost. Rodiče rádi hází chybu na školství, školství se ale ohrazuje. Podle nich má mnohem větší sílu než škola nebo kamarádi právě rodina a zájem, který rodinný kruh vytváří. Předpokládá se tedy, že pokud rodiče chodí k volbám, bude dítě  volbám chodit také. Otázka o něco zajímavější by bezpochyby byla, jak moc sdílí děti po rodičích i preference.

Bez pochyby příjemným faktem ale zůstává, že výše zmiňovaná občanská angažovanost mladých roste. Právě ta byla v posledních dnech často skloňována s připomínkou 17. listopadu. Pád komunistického režimu v roce 1989 a drastický útok na studenty v roce 1939 jsou bez pochyby velkými tématy dodnes. Tenkrát šlo o hodně. Někdy až o život. Máme proto štěstí, že my, mladá generace, můžeme využívat svobody, kterou nám studenti 17. listopadu 1989 vybojovali.

Ale i v dnešní době jde o hodně. Svobodu, která nám byla dána si musíme chránit. Některé strany totiž trendu „lenivosti“ občanů s libostí využívají. „Nechte to na nás“ nebo „My to za Vás vyřešíme“. K uspokojení dojde na obou stranách. Politici získají vytouženou moc a lidé pocit, že za ně elity vyřeší problémy, kterým oni sami nerozumí. Jejich participace a kontrola politiků zde končí. A politici ví, že jim projde takřka všechno a proto se jejich snažení omezuje na dobu těsně po a před volbami.

Světlou chvilkou v letošním roce byly květnové protesty proti vládě Andreje Babiše, která se opírá o podporu komunistů. Vzpomínka na nedávnou minulost nebo nechuť z aktuální situace vyhnali do ulic tisíce lidí. Letošního17. listopadu tomu nebylo jinak. Nedávná aféra premiéra, podle které měl svého syna zatáhnout na Krym, aby jako důležitý svědek v kauze Čapí hnízdo nemohl vypovídat, je bezesporu strašná. Reakcí občanů byly tisícové demonstrace a protesty, které do dnešních dní neutichají. Je obdivuhodné, že lidé, kteří po dlouhých hodinách na Václavském náměstí slyší z úst ministra Babiše slova „Já nikdy neodstoupím, nikdy. Ať si to všichni zapamatují“, nezlenivěli a protestují dál. Ale jak řekl první československý prezident – „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl.“ 2

Jako jednu z nejviditelnějších občanských participacích můžeme bezesporu považovat politickou angažovanost. Nemusí to být nutně jen ta celostátní, ale i ta komunální. Někteří politiku stále vnímají, jako něco špinavého. Ti, kteří se jí nechají „pošpiní“, bývají odsuzování celý život. Pro občany je politika jistě nesympatická i kvůli penězům, které se v ní točí. Nedávno byl ve sněmovně projednáván návrh na zvýšení platů poslanců. Situace rozhodně nemá jednoduché řešení. Na jedné stráně stojí názor, který mluví o zvýšení atraktivnosti těchto pracovních pozic a tím pádem zvýšení zájmu o tyto pozice i u lidí, pro které je jinak tento post značně finančně podceněn ve srovnání s jejich kompetencemi. Bez pochyby musíme přiznat, že 200 lidí, v zemi, kteří rozhodují. Přijetí zákonů v zemi by měli být placeni tak, aby svou práci vnímali jako dostatečný závazek a povinnost. Na straně druhé se politika ukazuje jako služba lidem, kterou politik dělá, protože chce lidem sloužit a konat dobro. Peníze v tomto případě měli být druhořadé. Tento názor potvrzuje jeden z nejslavnější českých novinářů Jindřich Šídlo. Na svém Twitteru se vyjádřil – „Do politiky by měli vstupovat jen lidi, co nechtějí brát žádný plat a pokud možno si za to, že byli zvoleni, ještě něco připlácet.“3

Ať už je participace každého z nás jaké chce, jedno mějme společné. Tvořme společnost kolem nás příjemnou. Protože v příjemné společnosti je prostor pro dobré věci. A ty někdy v našich životech bezesporu chybí.

Sára Lučanová

vítězná práce soutěže 100 dobrých skutků studentské organizace Democracy Go