Příběhy bezpráví z první ruky

Nikdo nás nikdy nevzal a neřekl: „Tak a teď ti o tom všem povyprávím, jak to tenkrát všechno bylo.“ To, co jsme o předlistopadové době věděli, byly střípky konverzací nebo výsledky naší vlastní zvídavosti, která se však – přiznejme si to – vyskytuje jen zřídka. To platilo až do doby, než jsme dostali v rámci školního projektu Příběhy bezpráví společnosti Člověk v tísni možnost vyslechnout příběh Radana Běhouna.

Radan je grafik. Ale když byl jen o pár let starší než my, stal se jedním z jihočeských „studentských vůdců“, kteří po 17. listopadu bojovali za naši svobodu. A nyní si stojí za názorem, že by mladí měli vědět, jak to tenkrát bylo, a nezapomínat na to, že svoboda a demokracie není samozřejmostí a je třeba si jí vážit a brát se za svá práva.

Myslím, že nejlepší na tom celém povídání byl způsob, jakým to Radan celé pojal. Bylo to odlišné, než to, co jsme do té doby slýchávali, protože nám barvitě popisoval nejen samotné události 17. listopadu, ale vůbec atmosféru doby „salámového“ socialismu. A tak jsme se třeba dozvěděli, že řada dnes samozřejmých věcí byla v tehdejší době něco „extra“, a pokud jste je chtěli mít, museli jste se pořádně „činit“, což mohlo znamenat řadu věcí, od podloudného shánění bonů, přes různé úplatky a podpultovky, až třeba po nějaké to donášení na režimu nepohodlného souseda. Mě osobně překvapilo pokrytectví komunistické ideologie, která hlásala, že si mají být všichni rovni, ale ne každý měl stejnou startovní čáru, což se mohlo projevit třeba při přijímačkách na vysokou, pořadnících na operace nebo profesní kariéře.

Také jsme se dozvěděli o manipulaci tehdejšího režimu s informacemi. „Rudé právo sloužilo vlastně jenom k tomu, aby se nepsalo o tom, co se skutečně děje a aby se lidé zbytečně moc nezajímali,“ vysvětloval Radan způsob „práce“ novinářů výkladní skříně totalitního režimu.

My, „děti demokracie”, si můžeme jen těžko představit totalitní minulost naší země, protože my, s nadsázkou řečeno, můžeme všechno. A tak se nám dostalo trpělivého a především srozumitelného vysvětlování. Radan ze sebe nechrlil žádné odborné termíny, vysvětloval vše jednoduše a dával nám příklady z tehdejšího běžného života, které pro mnohé byly absolutní novinkou. Rozhodně nám to rozšířilo představu o tom, jaké to tehdy bylo, a došlo nám, kde hledat příčiny dnešního čím dál častějšího nespokojeného „remcání“, že „za komunistů bylo líp”.

Na závěr jsme mohli střílet dotaz za dotazem, a tak jsme toho pořádně využili. Nejvíce se týkaly Radanových osobních pocitů a možných obav z postihu. „Bál jsem se. Hodně jsem se bál. Bál jsem se, že mě vyhodí ze školy, že na mě budou rodiče naštvaní a že sami budou moci přijít o práci,“ reagoval s povzdechem.

Spadlé brady a zadumané výrazy, tak jsme z besedy odcházeli. Cítili jsme se sice pochmurně, ale zároveň informovaně a hrdě, protože teď už víme, co bylo „za komunistů“.

Adéla Hodianková

 

pribehy_bezpravi