Washingtonská deklarace (18. 10. 1918)

    Národní rada československá, jež byla vydavatelem Washingtonské deklarace, existovala pod tímto názvem od r. 1916 a představovala oficiální politické vedení československého zahraničního odboje (Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, Milan R. Štefánik). Rada (se sídlem v Paříži) byla úspěšná v diplomatické i vojenské sféře a v rozmezí červen až září 1918 ji vlády Francie, Velké Británie, Spojených států a Japonska uznaly za představitelku budoucího československého státu. 14. října 1918 se Národní rada prohlásila za prozatímní československou vládu a její tři vůdčí členové si rozdělili hlavní resorty. 18. října Národní rada vydala v hlavním městě Spojených států Washingtonskou deklaraci, kterou zamýšlela jako oficiální vyhlášení československého státu. Termín byl zvolen tak, aby noviny mohly deklaraci zveřejnit – v anglickém překladu – současně s proklamací rakousko-uherského císaře Karla o údajně zamýšlené reformě jeho říše.

     Text deklarace se negativně vymezuje vůči aktuálním, již dosti křečovitým pokusům o udržení obou středoevropských císařských dynastií u moci. Deklarace je zřetelně inspirována americkým Prohlášením nezávislosti a francouzskou Deklarací práv člověka a občana, stejně jako aktuálním pojetím nového osudu Evropy podle amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (viz jeho Čtrnáct bodů z ledna 1918).

     Washingtonská deklarace tedy spojuje dva právní přístupy: právo přirozené (odvozené od osvícenského pojetí lidských práv) a právo historické (definující někdejší přijetí i nadcházející sesazení Habsburků jako navzájem související akty svobodné vůle politických reprezentantů českého státu i národa).

      Deklaraci lze kompozičně rozdělit na tři části: naše práva – naše důvody – naše cíle. Zejména v poslední z těchto částí deklarace výrazně překračuje dobový rámec demokratické politiky, počínaje odideologičtěním státního života, přes důsledně všeobecné uplatnění volebního práva, sociální reformy a likvidaci anachronických šlechtických titulů, až po rovnoprávnost žen a racionální přístup k menšinám. Svým étosem plným odvahy, sebevědomí a svobodomyslnosti Washingtonská deklarace dodnes představuje silně inspirující text.

    Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou

 

     V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalisaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, Československá národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu Československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6. ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme toto naše prohlášení nezávislosti.

     Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže býti nucen žíti pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že národ náš nemůže se volně vyvíjeti v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalisace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.

     Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a s Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat dále v jakékoliv formě součástkou Rakousko-Uherska

     Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnouti komukoliv, kromě sobě samým.

     Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r. 1867. Tento dualismus jest toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírati. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

     Nemůžeme a nechceme nadále žiti pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstati součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který, odpíraje přijmouti základní zásady moderní světové organisace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilisaci přispěti k jejímu pádu a zničeni.

     Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského. Odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnouti Československé zemi, která – to zde nyní prohlašujeme – bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

     Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnouti, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny presidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmouti tyto zásady, vyjádřené v americké Deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady proléval národ náš krev před stoletími v památných válkách husitských, za tytéž zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, Italii a Francii.

     Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa. Konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

  1. Československý stát bude republikou.
  2. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního.
  3. Církev bude odloučena od státu.
  4. Naše demokracie bude spočívati na všeobecném právu hlasovacím.
  5. Ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům.
  6. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívati rovných práv.
  7. Vláda bude míti formu parlamentární a bude uznávati zásady iniciativy a referenda.
  8. Stálé vojsko nahrazeno bude milicí.
  9. Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácíkolonisaci; výsady šlechtické budou zrušeny.
  10. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.
  11. Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti zareorganisaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají býti sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.
  12. Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

     Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarism je zničen – demokracie je vítěznou; na základech demokracie lidstvo bude reorganisováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází. Věříme v demokracii, věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.

Dáno v Paříži, dne 18. října 1918.

Profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí.

     Generál Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany.

     Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních záležitostí a ministr vnitra.

 

https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/verejna_diplomacie/vyroci_2018/rok_1918/washingtonska_deklarace_pariz_18_rijna.html