Usnesení Čáslavského sněmu (7. 6. 1421)

Čáslavský sněm a jeho usnesení představují relativně časný státoprávní vrchol Husitské revoluce (1419 – 1436). Předcházelo mu – především v Čechách v letech 1415 – 1420 – lidové vzepětí odporu vůči domácímu i evropskému establishmentu, reprezentovanému na nejvyšší úrovni kostnickým koncilem a papežem Martinem V., a rozšíření husitství, které navazovalo na dílo Jana Husa a Jeronýma Pražského a které tehdy bylo ve svém rozsahu evropsky ojedinělým projevem emancipačních snah širokých vrstev obyvatelstva v oblasti věroučné, politické, státoprávní, vojenské a kulturní.

     Husitská revoluce začala defenestrací protihusitských konšelů z oken pražské Novoměstské radnice v červenci 1419 a bezprostředně pokračovala mocenským bojem o Prahu po náhlé smrti krále Václava IV. Předobrazem čáslavského sněmu se stalo v prosinci 1419 brněnské jednání zástupců české šlechty a zástupců husitské Prahy – za přítomnosti ovdovělé královny Žofie – s Václavovým bratrem a nyní nápadníkem českého trůnu, římským a uherským králem Zikmundem Lucemburským. Ten ovšem odmítl povolit v zemi husitské přijímání podobojí, a proto nebyl v Brně za českého krále přijat.

     Na jaře 1420 v jižních Čechách vzniklo město Tábor jako hlavní centrum venkovského husitství a Zikmund vtrhl do Čech v čele početné a reprezentativně mnohonárodnostní křížové výpravy. Vůdci českého husitského panstva – na prvním místě nejvyšší purkrabí pražský Čeněk z Vartenberka a jeho mladý chráněnec Oldřich z Rožmberka – se vzdali myšlenky na odpor (Vartenberk otevřel Zikmundovi brány Pražského hradu a Rožmberk dokonce přestoupil zpátky na katolickou víru).

     Ovšem v červenci 1420 spojené síly pražských a táborských husitů, vedené Janem Źižkou z Trocnova, porazily v bitvě na Vítkově část křižáckého vojska, znemožnily tak Zikmundovi uzavřít obklíčení českého hlavního města a kruciata se jako neúspěšná musela rozejít. Zikmund se sice ještě dal v chrámu svatého Víta korunovat od pražského arcibiskupa Konráda z Vechty na českého krále – což byl akt, jehož právní ani symbolickou sílu nebylo radno podcenit –, ale následné úspěšné tažení Žižkova polního vojska po jižních a jihozápadních Čechách a porážka Zikmundovi věrných českých pánů v bitvě o Vyšehrad učinily z husitské strany s přehledem dominantní sílu české politiky.

     Významnou roli sehrál arcibiskup Konrád, když začal husitům světit jejich kněze, čímž je legalizoval z hlediska církevního práva. Během roku 1420 vykrystalizovaly Čtyři artikuly pražské jako minimální, všechna křídla hnutí sjednocující husitský program. Zikmundův negativní postoj k artikulům ovšem vedl ke snaze Čechů najít jiného krále, přičemž nejvíce se uvažovalo o polsko-litevské dynastii Jagellonců. Čáslavský sněm měl zpřehlednit a uklidnit českou vnitropolitickou situaci před volbou právě takového krále.

     Již kompozice čáslavského usnesení ukazuje, jak se situace v Čechách během uplynulých let a měsíců proměnila. Čelné uvedení zástupců Prahy stejně jako vysoký podíl reprezentantů nižší šlechty mezi dvacítkou zemských správců ukazují prudký vzestup spodních vrstev politicky aktivního obyvatelstva. Čáslavský sněm představuje významný mezník na cestě Českého království ke stavovské monarchii. Na dikci čáslavského usnesení pak v závěru Husitské revoluce navázala kompaktáta – kompromisní dohoda mezi husity a římskokatolickou církví, zastoupenou basilejským koncilem. Kompaktáta se stala základem pro existenci českého státu jako vnitřně vcelku stabilní a nábožensky i názorově tolerantní země.

     Usnesení českého zemského sněmu v Čáslavi

     My purkmistři, konšelé i obce Velikého a Nového měst Pražských; Konrád, boží milostí arcibiskup kostela Pražského a papežské stolice legát; Oldřich z Rožmberka, Čeněk z Vartenberka, odjinud z Veselé, Jindřich Berka z Dubé, seděním na Housce, Oldřich z Hradce, Hynek Krušina z Lichtenburka, Aleš Škopek z Dubé, odjinud z Dražic, Jan z Ralska, Mikeš ze Žampachu, Jindřich z Vartenberka, Viktorin a Jindřich z Kunštátu, Heřman a Jan z Landštejna, odjinud z Borotína, Jan z Lichtenburka, řečený Krušina, Jindřich Lacenbok z Chlumu, Václav ze Zvířetic, Arnošt z Richenburka, Jan z Chlumu, seděním na Pihli, Vaněk z Jenštejna, Mikuláš Šlechta z Valdštejna, Mikuláš z Mochova, Zdeněk Medek z Týnce, Jan Žižka z Trocnova, Zbyněk z Buchova, Chval z Machovic, Jan Roháč z Dubé, správce lidu a měst táborských, Petr ze Svojšína, mincmistr na Horách, Janek ze Smilkova, Mikuláš z Barchova, Oneš z Měkovic, Milota z Chřenovic, Jindřich z Boharyně, Jan Košík z Lomnice, Markvart ze Soběšína, Vlachen ze Slatiny, Prokop z Talmberka, Jan Kyjata ze Zásady, Zdeněk z Lipky, Markvart z Chvalovic, Jan z Markvartic, Divůček z Kladrub, Jan z Roudnice, Dobran z Kochovic, Zdeněk z Levína, Mikšík z Úlibic, Uzík z Bašnic, Jan Lemberk, Straník z Kopidlna, Jan Ohnieštko ze Smidar, Jan Biskupec z Třebovětic, Pavlík z Hořiněvsi, Procek z Třebnouševsi, s jinými pány, rytíři, panoši, městy i obcemi, k zákonu Božímu a k nám příchylnými: vyznáváme tímto listem obecně všem, kdož jej uzří nebo čtouce uslyší: že znamenavše mnohé, rozličné a veliké nesnáze, bouře, záhuby, pálení, násilí i jiné rozličné neřády v království našem Českém vzniklé pro nesvornost vůle, rozumu a žádosti ku pravdám světle Písmem svatým ohlášeným, žádajíce vší naší pilností, jakožto dlužni jsme, ty neřády v řád, a ty bouře v klid a ve svornost uvésti, a tady obecné dobré téhož království napraviti a upevniti, učinivše a svolavše sněm obecný České země, všichni vespolek za jeden člověk na tom sněmu se ustanovivše, v takouto smlouvu a v jednotu vnikli jsme a vstoupili, i mocí tohoto listu vnikujem a vstupujem:

     Nejprvé, abychom těchto pravd božských dolepsaných svornou myslí a vší naší snažností hájili a bránili proti každému člověku, jenž by nám na nich anebo na které z nich kterýmžkolivěk obyčejem překážeti a škoditi mínil, a od nich nás mocí tisknouti chtěl; a je sami osobně se svými poddanými držeti a skutečně vésti (máme), leč bychom lépe Písmem svatým zpraveni byli, kterémuž by písmu mistři pražští a kněží odolati Písmem svatým nikoli nemohli. Kterýchžto pravd rozum těmito slovy takto položen jest a oznámen:

     Nejprvé: aby slovo Boží po království Českém svobodně bez překazy od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno.

     Druhé: aby velebná svátost těla a krve Pána našeho Jesu Krista pod oběma způsobami chleba a vína všem věrným křesťanům starým i mladým svobodně byla rozdávána, podle jeho ustanovení a přikázání.

     Třetí: že mnozí kněží a mniši světským řádem panují nad velikým zbožím tělesným proti Kristovu přikázání a na překážku svému kněžskému úřadu a k veliké škodě stavu světského, aby takovým kněžím to neřádné panování odjato a staveno bylo, a aby podle Čtení nám příkladně živi byli k stavu Kristovu a apoštolskému.

     Čtvrté: aby všichni hříchové zjevní smrtelní, a jiní neřádové zákonu Božímu odporní, řádem a rozumně od těch, již úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kázáni, a zlá a křivá pověst o této zemi České aby očištěna byla, tak aby se obecné dobré království a jazyku Českému dálo.

     Páté: abychom krále Zikmunda Uherského, jímž jsme a jeho pomocníky nejvíce zavedeni, i všecko království České jeho bezprávím a ukrutenstvím škodlivosti došlo převeliké, za krále ani za pána dědičného koruny České, jíž se jest tou nehodností sám znehodnil, nikoli nepřijímali ani měli, dokud nás a jeho živosti nadále stávati bude; leč by Pán Bůh ráčil, a vůle i hlas nejprve byly k tomu slavného města Pražského, pánů českých, obce Táborské, rytířů, panošů, měst i jiných obcí českých, kteříž a kteréž jsou již přistoupili a ještě přistoupí ku pravdám artikulů svrchupsaných: neb jest ten král zjevný tupitel těch pravd svatých častopsaných, Písmem svatým jasně dolíčených, a vrah cti i osob jazyku českého. Pakli by kteří páni a zemané, města nebo obce kterékoli, od jiných se pánů nebo zemanů vytrhnouce, ku pravdám Božím příchylných, tomu králi nákladní a pomocní byli, buďto radou nebo skutkem, bez svolení obce Pražské, pánů, zemanů i obcí jiných svrchupsaných, a to na ně dovedeno bylo dobrým svědomím, a jsouce napomenuti posly nebo listy jistými, toho hned skutečně neodpadli: tehdy aby ten nebo ti v pokutu dolepsanou upadli.

     Šesté: jsme se společně a jednostejně svolili, a vyvolili ze sebe mužů moudrých, stálých a věrných dvaceti: Oldřicha z Rožmberka, Čeňka z Vartenberka odjinud z Veselé, Oldřicha z Hradce, Hynka Krušinu z Lichtenburka a Jindřicha Berku z Dubé z pánů; Jana z Kněževsi, Lideře z Radkovic, Pavlíka, Jana Charváta z pánů pražských a obce; Jana Žižku z Trocnova, Zbyňka z Buchova, Janka ze Smilkova, Mikuláše z Barchova, Milotu z Chřenovic, Onše z Měkovic, Jindřicha z Boharyně, France z Rožmitála, Vacka ze Žatce, Matěje Pražáka z Hradce na Labi, Petra Hostic z Kouřimě, k správě, k zřízení a k všelijaké způsobě koruny a království Českého. Kterýmžto úředníkům, správcům a vladařům všem vespolek dali jsme, a mocí tohoto listu dáváme, plnou moc a právo ke zřízení, ku poklidu a k všelikému země České upokojení i ukrocení všech potržek a nesvorností, i neřádů všelijakých k stavování mezi obcemi i osobami v království Českém vzniklých anebo vznikajících. Slibujíce dobrou naši vírou, beze vší zlé lsti, cožbykoli napředpsaní vladaři a správci společně a jednostejně, anebo k čemuž by se s obou stran větší díl obapolně svolili a přistoupili, sjednali a vyřkli, anebo nám všem komu z nás co přikázali, to my všecko věrně bez meškání přijíti učiniti, splniti a poslušni býti máme; a zvláště v tom, když bychom všichni anebo někteří z nás od těch úředníků anebo správců napomenuti byli ku pomoci a obraně země aneb jiné krajině: tehdy slibujeme osobně; se vší svou pomocí vzhůru býti, a tu, kdež nám rozkáží, se postaviti a jich rozkázání naplniti. A tím každý z nás jest povinen, leč by která hodná příčina v tom překazila, kteráž by od těch vladařů přijata byla. Ale vždy moc naše, kteráž může od nás jmína býti, aby vyslána a vypravena byla. Také jest znamenitě svoleno, že ač by kdo nechtěl k této úmluvě a k artikulům spasitelným svrchupsaným přistoupiti, ten nebo ti k tomu mají připuzeni býti, a jej nebo je za naše nepřátele míti, podle nálezu svrchupsaných vladařů. Dále jest společně svoleno, že neuchoval-li by Bůh kterého v tom času z těchto vladařů, aneb že by některý z nich obci se nelíbil, tehdy táž obec, z kteréž jest ten vladař, bude moci na jeho místo jiného hodného tak movitého voliti a postaviti. Také ti úředníci svrchupsaní mají v svých nesnazších věcech, kterýchž by sami rozděliti podlé zákona Božího nemohli neb neuměli, dvou duchovních, totiž mistra Jana Příbrama a kněze Jana kazatele mezi sebe povolati, a jich dobrou a řádnou zprávu slyšeti, a každému řád a spravedlnost učiniti. Dále také znamenitě jest toto přičiněno, aby ti jistí vladaři a správci moc svrchupsanou od nás jim společně danou toliko do sv. Václava nyní nejprv příštího měli a nic dále; leč bychom v tom času krále Pánem Bohem došli, tehdy každý stav svrchupsaný při svých řádech a svobodách má ostati; tak aby čtyři artikulové spasitelní svrchupsaní v tom byli od každého stavu zachováni, leč by na to znova všech nás zvláštní a jednostejné svolení ustanoveno bylo od pánů a obcí svrchupsaných.

     Také jest společně svoleno, aby byl uložen společný sněm všech kněží starších po království Českém, kteříž lid zákonem Božím spravují, a tu aby knězem arcibiskupem, mistry a kněžími byl veškeren řád kostelní ustanoven, neřádům a výtržkám všelijakým ku poražení a zkažení. Pod kterýžto řád kostelní všechno kněžstvo i žákovstvo i v království Českém jednostejně a svorně má podniknouti a podstoupiti; a jestliže by se který kněz vytrhl a z řádu vystoupil, chtě jinak vésti neb kázati, ten od pánů a obcí nikoli pro své výtržky nemá trpěn býti, než ihned má odeslán býti k úředníkům arcibiskupovým.

     Také toto jest znamenitě přidáno a ustanoveno i svoleno, že všichni páni, rytíři, panoši i obce, kteříž v tomto listě nejsou jmenováni a popsáni, a kteříž ku pravdám Božím a k nám chtíti budou přistupovati, ti všichni ve všechny kusy v tomto listu hlavním podniknouti mají a podstoupiti, listy svými s pečetěmi visutými ku potvrzení se ku pokutám v tomto listu uloženým zavázati, tak jako by jich jména křestní v tomto listu úplně byla sepsána  a jmenována. Slibujíce všechny kusy v úmluvě svrchupsané položené i každý z nich vésti, držeti a skutečně zachovati úplně a docela, pod ztracením cti a víry našich, kteréž se tímto listem beze všeho na nás vyznání odsuzujeme, a aby zboží i statkové naši na obecné dobré připadli, jako by v zemských deskách byli zapsáni, a pod věčným vypověděním z království Českého, jestliže bychom na čem, jehož Bože nedej, který kus přestoupili svrchupsaný, a toho opraviti vedle nálezu vladařů napředpsaných nechtěli, a to na nás očitě hodným a řádným nálezem aneb svědomím bylo dolíčeno a světle dokázáno. A tomu všemu na potvrzení a lepší jistotu pečeti jsme naše vlastní s naším dobrým vědomím k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán v Čáslavi, na obecném sněmu, léta od narození syna Božího tisícího čtyři sta v jedenmezcítmém létě, tu sobotu post Marcelli.

https://www.psp.cz/eknih/snemy/ac/vol03/1414_28/t0024_00.htm