Česko-německá deklarace (21. 1. 1997)

    Když se na přelomu let 1992 a 1993 Československo rozdělilo na dva samostatné státy, bylo zřejmé, že Česká republika bude muset z hlediska mezinárodních vztahů učinit četné mezinárodněprávní kroky, jimiž explicitně naváže na předchozí československý vývoj, neboť se nenaplnila očekávání, že přechod značky Československo na značky ČR a SR bude vždy automatický.

     O tom, že česko-německé vztahy budou setrvale velmi důležité a možná nejdůležitější ze všech mezinárodních vazeb České republiky, svědčila již skutečnost, že porevoluční prezident Václav Havel zamířil (na začátku r. 1990) do obou německých států na svou vůbec první státní návštěvu.

     Po rozdělení Československa vyvstala potřeba založit aktuální i budoucí vztahy mezi Českou republikou a znovusjednoceným Německem na nové bázi, která by nahradila a dále posunula diplomatické dílo, které začalo v první polovině 70. let, kdy západoněmecký kancléř Willy Brandt uzavřel smlouvy o vzájemných – rozuměj: dobrých sousedských – vztazích mezi Spolkovou republikou Německo a jejími východními sousedy: smlouvu s Československem podepsali Brandt a československý premiér Lubomír Štrougal v Praze v r. 1973 (Pražská smlouva).

     Nyní, v éře německého spolkového kancléře Helmuta Kohla (v úřadě 1982 – 1998) a českého předsedy vlády Václava Klause (v úřadě 1992 – 1998) – a v návaznosti na další československo-německou smlouvu z počátku r. 1992 – se začalo pracovat na Česko-německé deklaraci, která by hodnotícím způsobem okomentovala komplikovanou historii vzájemných vztahů ve 20. století a položila politický i právní základ pro rozvoj vzájemné spolupráce v budoucnu.

     Deklarace se rodila obtížně především kvůli tomu, že souběžně se v české i německé veřejnosti rozvinula diskuse o „proporčním poměru“ mezi německou likvidací a okupací Československa v letech 1938 – 1945, včetně válečných zločinů spáchaných nacisty na československém obyvatelstvu, a krvavými násilnostmi, jimiž v Československu let 1945 – 1946 některé extremizované skupiny útočily na československé Němce, vysidlované z Československa na základě rozhodnutí spojeneckých i československých institucí. Pro tento poválečný vývoj je termín odsun ustáleným českým eufemismem a pojem vyhnání ustáleným německým pejorativem. Harmonizaci nynějšího českého a německého postoje k těmto událostem prováděla při přípravě deklarace společná česko-německá komise historiků.

     V deklaraci oba státy prohlásily otázky vzájemné minulosti za uzavřené a zavázaly se ke vzájemné spolupráci do budoucna. Na její podporu byl založen Česko-německý fond budoucnosti, do nějž oba státy vložily základní kapitál (německý příspěvek byl zhruba pětinásobkem příspěvku českého).

     Ovšem poněkud napjatá atmosféra panovala ještě i v době pražského podpisu deklarace (21. ledna 1997). Na české politické scéně opakovaně zaznívaly obavy, že nyní rodiny někdejších českých Němců budou hromadně skupovat pozemky v českém pohraničí – k ničemu takovému ovšem nedošlo. Podivení naopak vyvolal fakt, že Kohlova delegace si během českého pobytu nenaplánovala žádný pietní akt a ani česká strana ji k tomu nevybídla; absenci takového symbolického činu napravil až německý prezident Joachim Gauck, když v r. 2012 navštívil Lidice – českou obec vyhlazenou německými nacisty v r. 1942.

     Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo

majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,

oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,

přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám,

vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření

společně prohlašují:

I
Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.

II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.

Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

V
Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo. Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích, a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranném zájmu.

VI
Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců. V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možností samostatně výdělečné a podnikatelské činnosti podle čl. 45 této Dohody. Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.

VII
Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 miliónů DM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 miliónů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu. Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, přeshraniční spolupráce). Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.

VIII
Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné práce česko-německé komise historiků. Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti. Obě strany dohodnou zřízení česko-německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko-německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko-německém partnerství, pěstovat česko-německý dialog.

https://www.mzv.cz/berlin/cz/vzajemne_vztahy/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.html