Do Prahy za poznáním nejen poslanecké sněmovny

Do nádražní haly pozvolna prosvítalo skrze mléčná skla ráno a my se všichni začínali těšit. Návštěvě Poslanecké sněmovny, která nás v Praze čekala, totiž předcházela příjemná cesta vlakem.

Ten náš se mi moc líbil, byl ještě takový starý a poctivý, s koženými sedadly. Svoji trať zvládl za dvě hodiny. Vykláněli jsme šťastně z okýnek, vítr nám rval a zacuchával vlasy, vlak se řítil pavučinkami luk a polí, na kterých se válela poslední zima, a bylo nám dobře. Taky jsme tiskli čela na zadýchané sklo a koukali, jak krajina vedle nás utíká a pádí. Důležitými mezníky naší cesty byla města Tábor a Benešov, která za námi ale rychle zmizela a my se ocitli na hlavním pražském nádraží.

Mírně ospalí a rozlámaní jsme se vydali kamsi do srdce Prahy. Brzy jsme se vžili do jejího zvláštního chodu a proudu, který nás táhl všemi „profláklými“ kouty. Míjeli jsme Prašnou bránu, Českou národní banku, a pak se prošli po mostě, v jehož útrobách jsou prý vajíčka. Bylo z něj vidět na Petřín a taky na Pražský hrad, který se vyjímal nad řekou v celé své kráse. Pod námi pluly lodě a někde v dálce bylo slyšet cinkání tramvají. A byla jenom řeka a bylo jenom nebe a mezi nimi spousta krásy. Všechno bylo zahaleno ve zvláštním šedivém rouchu.
Když jsme pak prošli kolem orloje, věděli jsme, že jsme už skoro u cíle. Tím byla již zmíněná Poslanecká sněmovna. Asi nejvíc jsme se všichni těšili do zasedací místnosti, kde jsme se i společně vyfotografovali. Zajímavé bylo, že ve skutečnosti není zase tak veliká, jak se např. z televize může zdát. Ale pěkná je, to ano. Když jsme si všichni dostatečně vyzkoušeli, jak moc pohodlná jsou poslanecká křesla, vydali jsme se dál. Za doprovodu mladé průvodkyně jsme si prošli zbytek budovy, takže jsme se například ocitli v kuloárech anebo v místnosti s pískovcovou kašnou, kde jsou přijímáni novináři.

Čas naší návštěvy byl sice už skoro u konce, našeho výletu však nikoli. Vrátili jsme se, odkud jsme přišli, a přitom otírali z tváří jemné mžitky deště. Obloha se zakalila a pohltila do sebe celé město. Náš sraz měl být před budovou ČNB, a tak tomu i skutečně bylo. Na chození po Praze jsme měli skoro dvě hodiny, takže jsme si mohli zajít tam, kam nás srdce táhlo. A srdce většinou táhlo Palladium. Anebo Václavské náměstí. Tam jsme se moc pěkně prošli. Václavské náměstí je pořádně dlouhé, unaveně se vleče do kopce a je celé zvrásněné nitkami chodníků a přechodů. Na jeho vrcholku si s čepicí na hlavě sedí Národní muzeum a samozřejmě sv. Václav, který nenechá zahynouti nám, ni budoucím.

Po čtvrté už jsme zase seděli ve vlaku. Za námi Praha, před námi noc, nad hlavami šedivé nebe a v nás nový zážitek.

Johanka Svodová

snemovna1 snemovna2 snemovna3